zejména v 70. a 80. letech
Domnívám se, že vzpomenout na možnosti cestování do závěru roku 1989 má větší smysl, než abych psal o cestách po roce 1990-91. Proto se do fotografické části budu snažit zařadit víc snímků z "historických" cest, než z posledního dvacetiletí. Bohužel jsem si nikdy nepsal cestovatelské deníky. Následujícími řádky to napravuji. Sobecky při psaní myslím spíš na sebe a neuvažuji o tom, zda mé memoáry - v tomto i dalších oddílech obou mých webů - najdou své čtenáře.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
PS květen 2016.: Deníky jsem si nepsal, ale sbírku pohlednic jsem rozšiřoval pohlednicemi z různě navštívených míst. Nejraději s otisky razítek z daných lokalit. Bohužel až v roce 1990 jsem si začal, namísto již nesbíraných pohlednic, pořizovat sešitky a do nich nechával otiskovat razítka z hotelových recepcí, která jsem doplnil údaji o délce pobytu, číslu pokoje a ceně za pobyt. Na turistických trasách pak do sešitků přibývala razítka z navštívených chat, restaurací a místních zajímavostí s dalšími doplňujícími údaji a informacemi. Nezbytným doprovodem turisty při zahraničních cestách byly cestovní pasy. Ty prvé, vydané mi někdy od roku 1964, již nemám. V obrazovém doprovodu přináším ukázky z mých cestovních pasů od závěru 80. let minulého století. Zrušením hranic v EU skončila i éra razítek do těchto cestovních dokumentů, ba i samotné pasy v někdejší klasické podobě. Kde se naopak turista dočká vstupního i výstupního razítka do svého "unijního" pasu, je Kuba. Cestovatel z USA i některých jiných států se od uvolnění vztahů nemusí doma obávat postihu za návštěvu "Ostrova svobody".
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Aktivním cestovatelem - a za nepatrný peníz na rozdíl od posledního dvacetiletí - jsem byl již zhruba od poloviny 70. let minulého století. V ZV ROH (Závodní výbor Revolučního odborového hnutí) stavebního závodu 1 Pozemních staveb Brno (po sloučení se SZ 3 nazvaného SZ 10), jsem měl na starosti péči o pracující. (Na SZ 1 byl předsedou Miloš Putna, který po sloučení se SZ 3 přešel na SZ 2. Na SZ 10 byl předsedou Milan Hnilička, který začal po likvidaci PSB podnikat v obchodě s pracovními pomůckami, potřebami a oděvy. Založil firmu s názvem KUPR). Ve FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb) jsme měli dostatek finančních prostředků. Vedle této funkce jsem byl v PSB tajemníkem v ČSVTS (Československá vědecko-technická společnost), která disponovala také jistými financemi. Obě mé funkce jsem mnohokrát využil k pořádání tzv. tematických zájezdů, tuzemských i zahraničních. Pracující měli díky tomu možnost poznávat krásy našich i blízkých zemí při vynaložení minimálních vlastních financí a s minimálním čerpáním dovolené. Zahraniční zájezdy jsem připravoval zpravidla ve spolupráci s Čedokem nebo CKM (Cestovní kancelář mladých při SSM) a vždy jsem požadoval kvalitní zázemí.
Při častých zájezdech do NDR jsme v Berlíně pobývali zpravidla ve výborném hotelu Stadt Berlin (dnes Park Inn by Radisson) na Alexanderplatz v sousedství televizní věže s otáčející se kavárnou s úžasným výhledem na širé okolí. Zejména v noci byl viditelný rozdíl mezi rozzářenou západní a potemnělou východní částí města. Při vzpomínce na cesty do NDR se mi občas vybaví vzpomínka na jednu německou průvodkyni. Stará paní, bývalá kantorka, celá v černém a s pantoflemi na nohou, nás týden provázela po několika německých městech a kromě jiných zajímavých výkladů nás reálně seznamovala též se životem v rozděleném Berlíně. Dostalo se nám v mnohém jiných, avšak nepochybně pravdivých a věrohodnějších informací, než těch, která rozdílným způsobem prezentovala "východní" či "západní" média. Upozornila nás třeba na obrovské světelné noviny s nepřetržitým tokem necenzurovaných informací o dění v Německu i ve světě - jsou v západním sektoru na budově tiskového magnáta Springera. Život v Berlíně, potažmo v obou částech rozdělené země, neměl jen negativa, ale měl i svá pozitiva. Třeba východoněmečtí penzisté mohli bez problémů pobývat v součtu mnoho dní (na počet si již přesně nepamatuji, ale snad to byly téměř tři čtvrtiny roku) u svých příbuzných na západě. Téměř, či úplně bezcelně mohli dovážet mnoho druhů spotřebního zboží, potravin a západních marek. Při jedné jízdě Berlínem nasměrovala průvodkyně náš autobus k jedné "díře" ve zdi na čas, kdy byl průchod pro příchozí ze západu otevřen. Při pomalé jízdě jsme je viděli i s jejich "batožinami" vycházet k čekajícím mladším rodinným příslušníkům. Rozdělení Berlína zdí bylo výhodné zejména pro obyvatele západní části města. Ti za svůj pobyt a zaměstnání ve "frontovém", přitom zcela bezpečném, městě dostávali vysoké příplatky. Přísně byli střeženi při cestování mezi NSR a NDR. Pro dopravu osobními vozy bylo vyhrazeno několik silnic s kontrolními stanovišti. Na nich bylo sledováno dodržování předepsaných časů průjezdu a zjišťováno, zda se projíždějící vůz někde nezdržel. Zejména večer a v noci (ale i během dne) bylo lze vídat ve Východním Berlíně nemálo amerických, britských i francouzských vojáků. Průvodkyně nám vysvětlila, že mnoho vojáků i civilistů ze západní části města jezdí nejen za nákupy ale též na kvalitní a levné koncerty i divadelní představení. Při jednom z dalších zájezdů slyším v hotelu povědomý hlas - byla to ona průvodkyně, jenže provázela jinou skupinu turistů. Tak jsme se jen pozdravili. Osobně mne pád berlínské zdi v okamžiku jejího zboření příliš nepotěšil. Podivné? Lehce vysvětlím. Při jednom tematickém zájezdu zaměřeném na způsoby modernizace bytového fondu v NDR, jsme prohlíželi též modernizovaný činžák stojící těsně na rozmezí Východu a Západu. Z okna ve vyšším patře jsem se díval na zeď, řady ostnatých drátů, bílým pískem vysypané koridory v zemi nikoho a sledoval samopalníky i pohyb na hraničním přechodu. Působil na mne zcela jinou atmosférou a vyvolával pocity výrazně odlišné od těch z přísně hlídaných silničních a železničních hraničních přechodů mezi ČSSR, Rakouskem, NSR nebo SSSR. Zatoužil jsem po tom, abych si legálně prošel těmi různými bezpečnostními zábranami a propustmi největšího z nich - Checkpointu Charlie. (Čechoslováci, kteří dostali od někoho ze Západu pozvání k návštěvě se zárukou úhrady nákladů na pobyt a zejména tací, kteří měli v tuzemsku devízové účty, mohli cestovat na Západ v podstatě bez problémů. Občan, nežádající od socialistického státu tzv. devízový příslib na čerpání nedostatkových valut, dostal snadno tzv. výjezdní doložku povolující cestování na Západ. Mně výjezdy do Rakouska umožňovalo jejich vstupní vízum s dlouhodobou platností. Dostal jsem je též proto, že jsem měl bankovní účet v Zentralsparkasse. Povolení od našich úřadů jsem k jeho založení nežádal. Tuzemský devízový účet jsem měl v ČSOB. Přesto i zde platilo určité omezení: z účtu si mohl jeho vlastník vybrat na cestu penízky jen v trojnásobku částky přidělované žadatelům o devízový příslib. Asi od poloviny 80. let byl limit zvýšen na desetinásobek). Pokud chtěl Čechoslovák krátkodobě navštívit Západní Berlín, nepotřeboval vstupní vízum. Výjezdní doložku bych jistě dostal. Začal jsem proto připravovat další zájezd do NDR s tím, že si z Východu krátce odskočím na Západ. Právě v tom čase padla ZEĎ a já přišel o unikátní zážitek. Podzimní zájezd do NDR roku 1989 se nekonal, změnil jsem cíle cesty a na jaře roku 1990 jsme se - "Pozemáci" - vydali na výlet do Norimberka a Mnichova.
Spolupráce s Čedokem na zájezdech byla velmi dobrá. Z cest do NDR mám na jeden zájezd, už si nevzpomenu proč jsem ho připravoval ve spolupráci s CKM, několik negativních vzpomínek. Řidič autobusu se divil proč jedeme jinam, než on se domníval, že má jet. Trasu jsem naplánoval tak, že se na dvě noci nejprve zastavíme v Mariánských Lázních s ubytováním v příjemném hotelu Krakonoš. (Tehdy měl krásné interiéry - dřevěné lustry, stěny obložené dřevem, kvalitní obrazovou výzdobu i solidní personál). Do hotelu jsme přijeli v noci, se čtyřhodinovým zpožděním. Autobusák cestou několikrát zastavil a na vozidle něco opravoval. Měl jsem dojem, že to dělá naschvál. Přizval jsem ho k večeři objednané pro účastníky zájezdu a pak se ho zeptal, proč nám komplikuje program. Na rovinu odpověděl, že má při zpáteční cestě něco domluveno na hraničním přechodu, přes který jsme my ale neplánovali jet. Slíbil jsem mu, že vracet se budeme přes přechod podle jeho přání. Jistě chtěl něco pašovat a já neměl důvod mu to kazit. Od toho okamžiku autobus "šlapal jak hodinky". Dalším problémem onoho zájezdu byl suverénní mladý muž - průvodce. Zarostlý jak lesník, "řečí jak holič v sobotu". Na holiče přišla řeč na hranicích. Na fotce v cestovním pase byl totiž bezvousý. Jeho bíbr musel proto dolů. Přijedeme do Erfurtu, o němž tvrdil, že jej zná jak staré boty. Bohužel nevěděl, kde je náš hotel. Po marném ježdění ulicemi města nám pomohla jedna místní Němka, která přisedla do našeho busu a dovedla naši výpravu k místu ubytování. Namísto hotelu jsme stáli před "Jugendherbergem", mládežnickou ubytovnou s vícelůžkovými pokoji a společným sociálním zařízením na chodbě.
Ve spolupráci s Čedokem jsem uspořádal i několik tematických zájezdů na Ukrajinu. V SSSR vyráběli malé přenosné televizory, tam byly levné a v tuzemsku byl o ně zájem. Naši pracující si proto přáli, abych cesty naplánoval též k východnímu sousedu. (Televize jsem nepašoval, ale vozil jsem si Stoličnoje vodky, které jsem jako jediné z vodek tehdy pil - kromě finských z Tuzexu - a jejíž láhev u nás stála 85 Kčs. Při jedné z cest jsem stoličné nemohl sehnat a koupil jsem asi šest lahví jiné vodky. Všechny skončily ne výlevce, protože páchly po nějakém strojním oleji). Vždy jsem výjezd na východ spojil se zastávkou na jednu-dvě noci ve Vysokých Tatrách s ubytováním v hotelu Patria na Štrbském Plese. (V tomto komfortním hotelu jsme pobývali nějaký ten den i při návštěvách Pozemních staveb v Popradě a Košicích. Díky zájezdům i rekreačním pobytům jsem mé oblíbené Vysoké Tatry navštěvoval několikrát ročně). Při prvém zájezdu nám Čedok přidělil vynikajícího průvodce: starý pán ze staré školy. V autobuse ihned rozložil mapu vydanou za prvé republiky, kdy Podkarpatská Rus byla součástí ČSR. A po celou cestu nás neúnavně častoval fantastickými vzpomínkami ze svého života. Požadoval jsem jej i při dalším zájezdu. Bohužel jsem jej nedostal - prý jej přeložili mezi tuzemské původce. Nově přidělené průvodkyni jsem doporučil, ať si v klidu sedí, sleduje krajinu a neruší nás. Při vjezdu do nějakého města nás seznamovala učebnicovými údaji o tom kolik má obyvatel, co se ve městě vyrábí a podobně. Jeden problém na jedné z cest stojí též za vzpomínku: Jakžtakž jsme dojeli do Užhorodu. Ráno jsme pro poruchu autobusu nemohli vyjet podle programu. Řidič byl totálně naštvaný. V noci, když se mu z mezinárodního hotelu Zakarpatia konečně podařilo navázat telefonické spojení s ČSAD v Košicích, telefonistka spojení vzápětí ukončila. S tím, že po 22 hodině nelze z SSSR mezinárodně telefonovat. Ráno se dovolal, mladá sovětská průvodkyně byla z celé situace nešťastná (snažil sem se jí uklidňovat tím, že vše bereme v pohodě a nikde si stěžovat nebudu), podařilo se jí sehnat auto pro řidiče autobusu, sovětský pohraničník mu stál na hranici s namířeným samopalem za zády a potřebnou součástku předával člověk z ČSAD našemu řidiči ještě složitějším způsobem, než jakým probíhá výměna špiónů. Díky nastalému zdržení jsme měli čas na rozhlédnutí se po okolí. Před hotelem postávala skupinka svátečně oblečených místních lidí. Ptal jsem se průvodkyně na důvod, proč nejdou dovnitř. Dozvěděl jsem se, že v hotelu je ubytován zájezd Američanů. Většina z nich pochází z Ukrajiny a za prvé republiky emigrovali do USA. Místní občané však nemají povolen vstup do hotelu a už několik dnů postávají venku v naději, že uvidí někoho z dávných příbuzných.
Do Maďarska jsme jezdívali nejen na krátkodobé výlety do Budapešti se zastávkami v čárdách s výborným vínem i kuchyní, ale také do termálních lázní. Osobně se mi nejvíce líbila Tapolca, kde je část ukryta v jeskynním labyrintu.
Kromě mnou organizovaných zájezdů jsem se zúčastnil nejednoho zájezdu (nejen zahraničního ale i tuzemského) připraveného z úrovně CZV ROH nebo CZV SSM (CZV = Celozávodní výbor). Třeba na jednom "svazáckém" zájezdu do Polska v závěru 80. let jsem se, neplánovaně, stal hvězdou večera: byl jsem vyhlášen jako nejlepší vekslák. To jsme seděli v krakovské vinárně a číšníci měli zájem o směnu valut. Vedle čs. korun a západoněmeckých marek jsem měl z nedávného pobytu v Jugoslávii u sebe i bankovku v hodnotě 5000 dinárů, kterou jsem číšníkovi nabídnul. Snad se domníval, že je to nová čs. bankovka a bez smlouvání mi sám za ni nabídnul desetinásobek její aktuální hodnoty.
V Pozemních stavbách jsme měli vlastní tuzemské rekreační objekty: dva na brněnské přehradě, v Jeseníkách pak v Malé Morávce a ve Vidlích a v Lančově na Vranovské přehradě. Na bulharském Slunečném pobřeží - v kempu Emona - jsme měli po mnohá léta stanovou základnu s mimořádnou leteckou přepravou Brno - Burgas a zpět. Od června do září jsme mívali rezervován ohraničený prostor pár metrů od pláže, s dobře udržovaným blízkým sociálním zařízením. V sousedství hotelů a restaurací stály na dřevěných podsadách dvě desítky stanů: čtyřlůžkové se dvěma oddělenými ložnicemi, s lůžkovinami i ručníky, s vybavenou kuchyňku a boxem v lednici hospodářského stanu. Účastníkům pobytů poskytovaly PSB poukázky - talóny - na stravování v tamních hotelích a restauracích. (Pobyty naší rodiny byly jedinými, kdy jsem ve svém životě spal ve stanu). Díky těmto zařízením bylo možno realizovat výměnné pobyty do rekreačních objektů v majetku jiných stavebních firem. Pozemní stavby Poprad nám umožňovaly zimní i letní pobyty na Štrbském Plese a na Donovalech. Pozemní stavby České Budějovice nás při výměnných pobytech hostili v Jihočeském stavbaři (nyní Hotel Zadov) na šumavském Churáňově. Poláci nabízeli rekreační středisko v Zakopaném. V letním čase nás Maďaři vítali v Balatonfüredu, kde měla své rekreační zařízení, pár desítek metrů od Balatonu, stavební firma z Veszprému. Díky spolupráci se Stavebnikem Koper z "kapitalistické" Jugoslávie jsme mohli poznávat krásy Jadranu a jeho okolí při pobytech v Crikvenici, Izole a na ostrově Cresu. Ceny čtrnáctidenních pobytů, včetně možné účasti na různých bezplatných výletech a zájezdech po okolí, byly zanedbatelné.
Při mých častých cestách do Prahy jsem si občas rezervoval pokoj v podnikové ubytovně v Karlíně, na Thámové 26. Noc v pokoji s příslušenstvím stála pár desetikorun. Historické centrum města bylo na dosah i pěší chůzí. Objekt byl provoněn vůní pečeného cukroví, protože v bloku domů byla z Křižíkovy ulice Cukrárna Karlín a vůně se nesla přes dvorní trakt. Vzpomínky mne při kuponové privatizaci inspirovaly k nákupu několika akcií. Cukrárna záhy zanikla a s ní i moje maličká investice. Téměř za rohem bydlel význačný malíř a grafik Josef Istler, se kterým jsem se seznámil již v roce 1980. K návštěvám u nich jsem měl pár kroků. Po vzniku akciové společnosti Pozemstav Brno v roce 1990 dostala ubytovna název Hotel Brno a cena za ubytování se zvýšila na relace se shodnými typy hotelů. Od rozdělení a.s. Pozemstav v roce 2012 na několik akciových společností s různými názvy, a téměř stejnými vlastníky, se z někdejší ubytovny stal hotel CHARLES CENTRAL.
Na "kontrolní" cestovní pobyt do právě dokončovaného rekreačního objektu Litvor Pozemních staveb Poprad na Štrbském Plese mám též zajímavou vzpomínku. Jel jsem tam se svým synem Robertem, kterému bylo v roce 1977 necelých pět let. Chtěl jsem pro něj připravit i zajímavou cestu: autobusem do Bratislavy, letadlem do Popradu a vláčkem + zubačkou na Štrbské Pleso. Podle plánu jsme v Blavě poobědvali v Carltonu a taxíkem dojeli na letiště. Zde nastal problém, neb letadlo do Popradu vzlétalo Prahy. Tam však bylo mizerné počasí a start mu nebyl povolen. Čekalo se hodiny, ČSA nabízely zájemcům zajištění cesty vlakem. Pár lidí nabídku využilo. My, vytrvalci, čekající na let jsme se v podvečer dočkali. Jenže to byla už další linka směřující do Košic. Zástupce aerolinek ujišťoval pasažéry cestující do Popradu, že v Košicích bude zajištěna příslušná doprava. Po našem příletu však na letišti nikdo nic nevěděl. Nezbývalo nám nic jiného než cesta na nádraží a vlakem do Popradu, kam jsme přijeli někdy před půlnocí. Bylo to počátkem listopadu a počasí nic moc. Žádný taxíkář nechtěl jet na Štrbské Pleso, prý tam snad i sněží. Náhodou jela kolem hlídka VB. Zastavil jsem ji, a po vysvětlení celé situace nařídili policisté jednomu taxíkáři, aby nás vyvezl nahoru. Snažil se ještě protestovat tím, že na Štrbském Plese žádné rekreační středisko s názvem Litvor neexistuje. Nic mu to nepomohlo a musel nás naložit. Cestou se změnil na příjemného člověka. Objekt u Nového Štrbského Plesa jsme snadno našli. Já nesl spícího synka v náručí a taxíkář nám donesl zavazadla až na pokoj.
Rovněž jsme mívali mnoho poukazů na tzv. výběrové rekreace od ústředí ROH - s plnou penzí a za víceméně symbolické ceny. Velmi zřídka se stávalo, že o danou možnost pobytu se zajímalo více pracovníků. V tom případě jsme je vybírali podle počtu předchozích účastí na rekreačních pobytech a ne podle nějaké "angažovanosti". Občas se stalo, že o některý poukaz nebyl zájem. Naši dělníci, zedníci, panelážníci, omítkáři, fasádníci atd. nezřídka raději chodili na fušky nebo se věnovali vlastním hospodářstvím než aby se někde "poflakovali". Jednalo-li se pobyt v solidním rekreačním zařízení, nejednou jsem jej využil pro svou rodinu, případně jsem jel jen se synem nebo dcerou. (Třeba v Mariánských Lázních do zotavovny Leningrad - současný hotel Monty. Nebo v Tatranské Lomnici do zotavovny Odborár - dnes hotel Titris - či do zotavovny Rudý prapor - hotel Horal - ve Sv. Petru u Špindlerova Mlýna. Do nich stále jezdíváme i za tržní ceny. Někdejší, zejména nejkvalitnější, odborářské zotavovny v ČR vlastní od privatizace počátkem 90. let minulého století společnost OREA Hotels. Na Slovensku je to SOREA). Takové řešení bylo vhodnější, než kdybychom poukaz vraceli na KOR (Krajská odborová rada) jako nevyužitý. V podobných případech byly zpravidla kráceny počty poukazů přidělovaných konkrétní odborové organizaci na další období. V předchozím odstavci popisuji mou cestu se synem do Litvoru. Nedlouho po návratu z Tater se mne předseda ZV ROH zeptal, zda bych nechtěl jet do Krkonoš. O poukaz na Petrovu boudu nad Špindlerovým Mlýnem neměl nikdo zájem. Se synem jsme proto vyrazili na další pobyt. Poukaz byl vystaven pro čtyři osoby. Na Petrovce se mne její šéf po příjezdu zeptal, zda bych mu nedal velký pokoj k dispozici pro nějaké jeho známé výměnou za dvoulůžkový pokoj. Nebyl jsem proti. Ukázal mi asi tři nebo čtyři pokoje. Jeden z nich se mi zdál vyhovující. Výhled z něj byl vcelku dobrý. Asi za dva nebo tři dny začal foukat silný vítr a netěsnícími okny příšerně táhlo. Petrovka byla již údajně celá obsazená a jiný pokoj nebyl k dispozici. Rozhodl jsem se proto předčasně ukončit náš pobyt. Má žena si přesně pamatuje datum našeho nečekaného návratu. Bylo to právě 8. března 1978, naše malá Lucinka měla necelého půl roku, žena se těšila na příjemný a klidný večer a vtom se jí vrátí domů oba mužští členové rodiny. V létě téhož roku, nebo v roce následujícím, jsem jel se synem na další pobyt do Špindlerova Mlýna. Pětilůžkový pokoj jsem tentokráte nebyl ochoten vyměnit za menší a s Robinkem jsme měli pro sebe velký podkrovní pokoj s nádhernou vyhlídkou na údolí. Další stejný pokoj obývala pětičlenná rodina z Německa. Nemohu si odpustit malý dovětek k průběhu výběrových rekreací. Po roce 1990 byly v médiích nejednou kritizovány nebo zesměšňovány. V padesátých létech jistě probíhaly tak, jak nám vynikajícím způsobem předvádějí filmy Dovolená s Andělem a Anděl na horách: byli na ně vybíráni zasloužilí pracovníci, stachanovci-úderníci. Charakteristické byly třeba ranní rozcvičky a řada společných akcí, k nimž byli rekreanti víceméně nuceni. Volného času pro osobní aktivity bylo pramálo. V 70. a 80. letech už byla situace značně odlišná. Ke společným akcím nikdo nebyl "přemlouván" kulturními a sportovními referenty. Osobně jsme téměř vždy využívali nabídky na autobusové výlety. Často byly bezplatné, případně jen za nějaký režijní poplatek. (V archivu jsem našel dvě skupinové fotografie z výběrových rekreací, které jsem vložil ve Fotogalerii do oddílu Trocha historie. Shodou náhod to byly rekreace, na nichž jsem byl jen s mou dcerou. Černobílý snímek je ze Ždiaru, při výletu buď z pobytu na Štrbském Plese, nebo v Tatranské Lomnici. Barevný je z pobytu v mariánsko-lázeňském, tehdy Leningradu. Na výrazu dcery i dnes vidím její nechuť ke společnému fotografování).
Velmi nedokonalé černobílé fotky mám třeba z nezapomenutelného lodně-leteckého zájezdu: říční lodí jsme vypluli z Bratislavy, na trase měli řadu zajímavých zastavení, včetně proplutí soutěskou Železná vrata na hranicích Rumunska a tehdejší Jugoslávie, kdy naše loď klesla propustí v přehradě o asi 30 metrů níže oproti předchozí úrovni říční hladiny. Zájezd se uskutečnil po jarních záplavách a v prvých momentech nebylo zřejmé, zda nebude odložen. (Dnes, 27. srpna 2013, mohu poopravit předchozí řádky. Po řadě let jsem vylovil zásobníky s diapozitivy. Podle popisek jsem zjistil, že z onoho zájezdu - v dubnu 1988 - mám nejen nekvalitní fotky, jak jsem dříve napsal, ale i zhruba 150 barevných, zdá se že zdařilých, barevných diapozitivů. V zásobnících mám množství diáčků též z řady dalších tuzemských i zahraničních pobytů a zájezdů. Příležitostně výběrem z nich rozšířím fotogalerii). Plavba byla o to zajímavější, že v některých úsecích byl Dunaj natolik rozvodněn, že loď jakoby opustila svou trasu a my proplouvali třeba lesem bez viditelných břehů řeky. V Jugoslávském Novém Sadu nastal zádrhel. Pod mostem nad řekou se kvůli vysoké hladině vody nedalo podjet a my nemohli pokračovat v plavbě. (Američané a jejich spojenci možná zničili i tento most v rámci ničení infrastruktury "neposlušného" státu při "humanitárním bombardování" a při zkoušení nových druhů zbraní po napadení Srbska. Rozbombardováním řady mostů zastavili na dlouhou dobu plavbu osobních i nákladních lodí po Dunaji a tím výrazně poškodili mnoho firem ze států, kterými Dunaj protéká a které využívaly k přepravě zboží levnou lodní dopravu). Vzpomínám, že na pravé straně řeky stála na pahorku nějaká pevnost, na jejíž zdi byl při naší nedobrovolné zastávce velký nápis v azbuce "Tito naš". Bylo to již několik let po smrti Josipa B. Tita, přesto si Jugoslávci na něj dlouhou dobu uchovávali vzpomínky a jeho portréty visely řadu let na mnoha veřejných místech i v domácnostech. Čekalo se, zda hladina řeky poněkud neklesne. Zůstali jsme přes noc a ráno jsme se dozvěděli, že budeme muset počkat na autobusy, které nás převezou k dalšímu přístavu, v němž pro nás bude připravena jiná loď. Vše že bude otázkou mnoha hodin, možná jednoho či dvou dnů. Hlavní průvodkyně zdůraznila, že jsme na sovětské lodi a podle zákonů našich (nemáme výjezdní doložky) i zákonů SSSR (jsme de facto na jeho území) loď nesmí nikdo opustit, na což bude dohlížet člen posádky. Už nevím, zda mne právě tenhle zákaz inspiroval k rozhodnutí jít se projít do města. (Zájezd, s účastí asi dvou stovek osob, pořádal někdy v polovině 80. let tuším Slovakoturist a já vedl desetičlennou skupinku našich pracujících z PSB, kteří měli o cestu, významně dotovanou z prostředků FKSP, zájem). Svolal jsem skupinku mně svěřených osob a oznámil jim své rozhodnutí. S tím, že chce-li se někdo podívat do města, může jít se mnou. Akce byla lehce proveditelná, neb loď kotvila u nábřeží, na které vedl z lodi dřevěný můstek hlídaný jedním důstojníkem. Členové sovětské posádky po něm běžně procházeli do města. Pro místní jsme byli jistě určitou atrakcí, protože žádný civilista nevystoupil po mnoho hodin z lodi. Přidali se ke mně asi čtyři lidé z mé skupinky, důstojník nám nijak v odchodu nebránil a my pobyli několik hodin ve městě. Za mostem kotvilo několik jugoslávských vojenských lodí a tak jsme se podívali i na ně. Po autobusovém přesunu na druhou loď jsme pokračovali v plavbě. Kvůli časovému zdržení bylo vynecháno některé z dalších plánovaných zastavení v Rumunsku. V závěrečné fázi jsme proplouvali úžasnou deltou Dunaje a zakotvili v Izmajili. Tam nás přelodili na luxusní námořní kolos, na jehož palubě jsme brázdili vlny Černého moře. Po třech dnech v Oděse následoval letecký přesun do Moskvy a po několika dnech pobytu opět letecky do Prahy. Vzpomenu na dvě kuriozity. V Moskvě jsme už šli na přistání na Šeremetěvo. Jsme téměř nad vrcholky bříz a tu letadlo začíná stoupat. Žádný okruh nad letištěm či v jeho blízkosti, ale stoupáme a letíme dál - až na okrajové, tehdy téměř venkovské letiště Domodědovo. (Následně jsme se dozvěděli, že právě v době našeho plánovaného přistání přilétala do Moskvy "československá stranická a vládní delegace v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem republiky Dr. Gustávem Husákem" - takovou formulací bývaly ony návštěvy ve sdělovacích prostředcích označovány - a všechny lety na hlavní moskevské letiště byly odkloněny. Nebyla to nějaká zavádějící informace od pořadatelů, protože jsem při následném pobytu náhodou viděl kolonu s touto delegací vjíždět do jedné z kremelských bran). Museli jsme čekat na autobusy a do špičkového hotelu jsme přijeli se značným zpožděním. Nestačili jsme se ani ubytovat a ihned nás uváděli do restaurantu k bohatě prostřeným tabulím, včetně mís s kvalitním kaviárem a s lahvemi sektu. Prvý z moskevských zážitků jistě není zvláště kuriózní. Letadlo nejednou krouží nad letištěm či je přesměrováno jinam z řady jiných důvodů. Kuriózním zážitkem však možno nazvat to, co se dělo při našem odchodu z onoho slavnostního pozdního oběda na přivítanou. Jako nealkoholické nápoje byly k dispozici též originální třetinkové lahve coca-coly. Bylo možné si je odnést na pokoje. Personál však za každou lahvičku požadoval směšnou částku - nejen faktickou, bylo to asi 10 kopejek, ale zanedbatelnou zejména ve srovnání s nákladností pohoštění. Údajně za samotné, možná zálohované, sklo. Časem, až potřebné vyhledám, doplním k tomuto zájezdu některé konkrétní údaje: například jména lodí, hotelů a také pár fotek.
Před některým čtenářem mých „cestovatelských“ vzpomínek třeba vyvstane otázka: To nikomu ze stavebního závodu, kde František Janás působil, nevadilo, že mnoho času – a téměř zdarma – tráví na různých zájezdech a rekreacích? Byť napínám mozkové závity sebevíce, podaří se mi vybavit jen následující:
Jeden z ředitelů závodu, snad Josef Zavřel, se mne jednou zeptal, zda by nebylo vhodné, aby zájezd, který organizačně zajistím, vedl někdo jiný a já zůstal v Brně. Prý na mé četné cesty někteří pracující poukazují. Neprozradil mi, kdo jsou ti kritikové. Bez dalších výhrad vzal mou odpověď: když zájezd připravím, pak chci mít pod kontrolou také jeho průběh.
Na Závodním výboru jednou proti mně vystoupil parťák zednické čety, Jaroslav Spáčil. Prý nemusím tak často jezdit, on že by si taky rád na nějakou rekreaci vyrazil. Sehnat pro něj poukaz na výběrovou rekreaci nebyl problém. Ten nastal z jeho strany. Jarda byl starý mládenec, žijící na vesnici poblíž Brna. Začal se ošívat, že nikam nemůže jet, protože se musí starat o své hospodářství. Vícekrát mne nekritizoval a místo něj jel na rekreaci někdo jiný.
Podobným případem byl i František Verbík, předák čety panelážníků. Ten měl tři děti, a proto potřeboval poukaz pro pět osob. U podnikových výměnných rekreací by to problém nebyl, on ale chtěl poukaz na výběrovou. Ty byly zpravidla pro 2 – 4 osoby. Milanu Hniličkovi, již zmíněnému předsedovi ZV ROH, se na KOR podařilo získat dva poukazy na jeden termín do Vysokých Tater. Jeden pokoj třílůžkový, druhý dvoulůžkový. A milý kritik Franta reagoval podobně jako Jarda Spáčil. Kdesi cosi, jaké měl výmluvy už nevím. Necelý týden před odjezdem prohlásil, že nikam nepojede. Poukaz pro dvě osoby si rád vzal jiný Franta - Janás.
Nebylo vždy ale vše OK. I po čtvrtině století se mi vybaví vzpomínka na jeden z výměnných pobytů do polského Zakopaného. Byl jsem vedoucím skupiny Pozemstaváků a jel jsem s celou rodinou. Objekt, v němž jsme byli ubytováni, byl nic moc, se stravou to bylo podobné. Náš pokoj byl malý, s mizerným výhledem a poměrně studený. Lepší prý mi nemohou nabídnout, mají plně obsazeno. Mého syna zchvátila nějaká viróza, spojená s horečkami. Výlet do Krakova proto nestál za nic. O mé lidi se víceméně starala polská průvodkyně a já se snažil věnovat rodině. S omluvou mi při zúčtování vraceli asi dvacet tisíc zlotých. Jejich služby byly nepoměrně horší než ty, které jsme jim zajistili my na našem rekreačním objektu Jelenice na brněnské přehradě.
Položím-li si otázku, zda mám dnes nějaké nesplněné cestovatelské přání, musím na ni odpovědět záporně. Kdysi, v dávném mládí, jsem toužil navštívit Indii a Nepál. Nestalo se, a řadu let zpětně mne ten cíl přestal lákat. Na trek nejvyšším pohořím světa už nemám kondičku a krom toho by mi hrubě vadily sparťánské i hygienické podmínky v tamní oblasti. Mé přání jsem uspokojil několika sbírkovými artefakty z toho regionu. Dalším cestovatelským přáním, někdy od mých pětadvacetin, bylo projetí ROUTE 66. K myšlence mne navedl film Modrá Electra Glide. (Jediný to film, který mne k něčemu inspiroval). Byl o jakémsi policistovi, který se tou dálnicí - protínající Spojené státy od Atlantiku k Pacifiku - proháněl na svém Harleyi. Film byl natočen v závěru 60. let minulého století, zřejmě nedlouho poté, kdy byla tato dálnice po půlstoletém provozu vyřazena z tamní dálniční sítě. V následujícím dvacetiletí jsem se na tu, jistě nádhernou a pro jezdce nezapomenutelnou, cestu nevydal. Od začátku 90. let minulého století jsem měl jiné četné aktivity a plnil si další cestovatelská přání. Po 9/11 se situace - ve kdysi nejdemokratičtější zemi světa - změnila natolik, že nemám zájem žadonit o vstupní vízum, nechávat se prověřovat ze všech možných i nemožných stran a při vstupu do země se dát prosvěcovat a kontrolovat jako nějaký nežádoucí element. Přísněji, než při někdejších cestách za "železnou oponu". Aby závěrečný verdikt, zda se může má noha dotknout jejich "posvátné" země, vyslovila nějaká "dáma" vykrmená hamburgery zapíjenými coca-colou. (To je lepší zaletět na nedaleký ostrov s nádhernou přírodou, kvalitními doutníky, výborným rumem a velmi vstřícný k návštěvníkům. Neprosíte se nikoho o vstupní víza, neb ta dostane každý za 10 USD při přistání. Nedostanete však razítko do cestovního pasu. Možná i proto, aby při pozdější návštěvě některé ze zemí ne právě přátelsky nakloněných tomuto ostrovu nebyl cestovatel vystaven možným problémům při vstupu do takové země). Pobyt ve Spojených státech si klidně odpustíme, byť jsme tam léta zváni též našimi přáteli. Manželčina svědkyně na naší svatbě emigrovala z ČSSR s mužem i třemi malými dětmi v závěru 70. let minulého století. Z Československa jsme - podle jejich slov - byli jediní, kteří s nimi po celou dobu od jejich útěku za Západ udržovali spojení. V současnosti jsme zase jediní z někdejších přátel, příbuzných a známých Anky a Jožina - pravověrného republikána, kteří nevyužili nabízené pohostinnosti a pobytu v jejich domě v Saint Louis - Hempline nebo ve "venkovském" domě v Branson - Woodland, Drive North s úžasným výhledem na okolní krajinu s řekou v údolí. V minulosti jsem měl výrazně odlišný pohled na tu zemi, přesněji řečeno - na její vedení. Od roku 1976 do závěru roku 1989 mi na mé přání posílali z americké ambasády v Praze časopis Spektrum a jiné tiskoviny. Od roku 1990 mám členský průkaz SPUSA - Společnosti přátel USA. Před mnoha léty, po napadení Srbska "spojenci" vedenými americkými válečníky, jsem jej uložil do mého archivu. Není zcela vyloučeno, změní-li se tamní politická situace, že se možná někdy tou opuštěnou dálnicí projedu a navštívíme i další nádherné kouty americké přírody. Třeba jeden můj známý, fanda do zbraní, o němž se zmiňuji na mém webu www.edice33.eu, se vydal na třítýdenní lovy do Kanady v době, kdy měl za sebou devět životních křížků. Můj děda - a například i pan profesor Jindřich Svoboda - ostatně ve zdraví také překročili onu věkovou hranici.